Při jógovém cvičení zjistíme po určité době praxe a pozorování, že jde o jiné cvičení než to, se kterým jsme se doposud setkali. Pracujeme s fyzickým tělem, ale jiným způsobem než třeba ve sportu. Klademe důraz na vědomý a vlastní pozorností řízený pohyb, na rozdíl od běžného spouštěného pohybu. Cvičíme pomalu, setrváváme ve stabilní poloze a to umožňuje udržení bdělé pozornosti.Nepracujeme silou, ale s trpělivostí, vyvažováním, hrajeme si s těžištěm, dechem, pozorností. A chybí tomu to, co je podstatou sportu, a to soutěžit, jít za své možnosti i za cenu bolesti a tím i za menšího nebo většího poškozování těla.
Jóga klade na první místo zásadu ahimsá – neubližování si.
Nic z toho co je součástí fyzických cvičení jógy, nesmí člověku ublížit. Tuto skutečnost si musíme při praktikování jógy neustále připomínat a mnohdy tak brzdit svoji pevnou vůli a touhu něčeho co nejdříve dosáhnout. Proto cvičíme jen do meze bolestivosti a nepřekračujeme ji. Učíme se ji posouvat, a tím rozšiřovat naše možnosti. Více než s chtěním a pevnou vůlí pracujeme s vytrvalostí a trpělivostí.
Při fyzickém cvičení jógy nám nejde o výkon, jde nám o prožitek a o navození určitého vnitřního stavu. A ten si můžeme uvědomit a prožít pouze tehdy, nebudeme-li ubližovat svému tělu. Ahimsá je tak skutečně jednou ze zásad, které zasahují do jakéhokoliv jógového cvičení. Není-li dodržena ahimsá, už to není jóga.
Pravidelné a správné cvičení jógy, kde si opravdu neubližujeme, ovlivňuje naše chování, a myšlení tak, že se ahimsá stává naší přirozenou součástí. Prociťováním a pozorností ke svému tělu, prací s dechem i energiemi, s tím si prohlubujeme vědomí svého těla, jeho místa v naší osobnosti, jeho napojení přes dech a pozorností s okolním světem a s ostatními živými tvory. Tak dosahujeme prožitku toho, že jakkoliv se cítíme jako nezávislá individualita, přece jen jsme částí určitého velikého a živoucího celku. Ztrácíme tak potřebu ubližovat sobě i svému okolí.