Jóga a emoce

Emoce je téma, o kterém se v józe moc nemluví, ale přitom je velice důležité.

Lidský mozek má v sobě skrytou celou vývojovou řadu, kterou procházelo v různých stádiích až do té dnešní podoby.

Mozek má 3 části, které jsou vývojově velmi odlišné, protože vznikaly za různých podmínek, mají jinou strukturu, jiné funkce, a aby celý ten mozek dobře fungoval tak tyto tři části spolu musí spolupracovat. V józe jim říkáme mozek instinktivní, mozek emoční a mozek myšlenkový. Tím víme, čím se dominantně části mozku zabývají.

V různých situacích života je vždycky optimální aby jeden z těch mozků, jedna ta činnost -instinkty, emoce, myšlení měla navrch nad těmi ostatními.

Emoční mozek je jakoby centrální, jak tedy v umístění v tom lidském mozku, tak vlastně tou dobou vzniku. Není ani ten nejstarší ani ten nejmladší ale ten prostřední a z tohoto důvodu je velmi důležitý v tom, že vlastně přes něj komunikuje ten nejstarší s tím nejmladším, to je ten myšlenkový.

Takže emoce dokáže zcela změnit charakter fungování našeho mozku a tím pádem i naše jednání. Dáme si příklad z dopravy. Kdo jste řidiči a vlastně všichni jsme účastníci dopravního provozu a víte, často se tam lidé chovají velmi agresivně.

Třeba to, že jste si dovolili někoho předjet, nebo jste se jim vecpali příliš blízko, tak to může být právě ten moment, kdy nějaká emoce, rozpojí tu část mozku, která přemýšlí a nechá funkční tu starou část mozku, instinktivní mozek ve kterém je hluboce zakořeněna agresivita. Člověk pak jedná agresivně: nepustí vás, houká na vás, ukazuje.

Co to emoce vlastně jsou? My to všichni víme, ale kdybychom to měli nějak definovat, tak s tím asi budeme mít docela problém. Oficiální psychologická definice o tom, co je emoce: Emoce je psychologický jev, doprovázený biologickými změnami. Co si pod tím představit. Představit si něco, co nás vlastně určitým způsobem oslovuje, ovlivňuje to chování.

V animální říši je obvyklé chování, kdy okamžitě instinktivně, bez uvažování na určitý impuls jde nějaká reakce. A my právě v těch chvílích kdy z nějakého důvodu necháme tu mozkovou kůru, která nás dělá tím moudrým člověkem, někde na vedlejší koleji, tak jednáme tímto způsobem. A vývojově, právě tehdy když se mozek rozšířil o tzv. emoční mozek (což je náš limbický systém podle lékařských termínů) tak nám umožní jakousi časovou prodlevu mezi tím impulzem, který přichází z vnějšího prostředí a naší reakcí na ně. A to nám dává možnost rozmyslet si, jak na ten impuls zareagujeme. To znamená nereagovat návykově, tak jak jsme to už mnohokrát udělali.

Pojďme se podívat, jak jóga definuje emoce. Jóga říká, že emoce je subjektivní zážitek, který je charakterizován libostí nebo nelibostí a je rovněž doprovázen fyziologickými změnami.

jóga vidí emoci jako něco co je s určitou zprávou. Vy si nemůžete jaksi nadefinovat, tak a teď budu mít radost, tak a teď se budu bát. Můžete to udělat, ale s největší pravděpodobností ta emoce nebude úplně opravdová.

Emoce je něco, co prostě přichází, bez ohledu na naší vůli. A proto jóga říká: že nejsme zodpovědní za vznik svých emocí, ale jsme zodpovědní za to, co s nimi uděláme, jak je zpracujeme, jestli dokážeme nalézt tu zprávu, kterou nám ta emoce přináší. Řečeno totéž ještě jinými slovy a z jiného úhlu: emoce jsou vlastně určitým typem komunikace mezi jednotlivými částmi naší osobnosti.

Emoce jsou přirozené a potřebné. To co je na nich „negativní“ to je to, jakým způsobem s nimi pracujeme anebo nepracujeme. Protože když jsme v určitém prostředí v určité společnosti a máme pocit, že určité emoce není dobré vyjádřit, například šéf nám něco řekne. Vás to štve a teď byste potřebovali to ze sebe dostat. Ale nemůžete ho poslat tam, kam chcete. Takže stisknete zuby a řeknete: „Šéfe máte pravdu“ a odejdete.

A tu emoci, která vznikla, tak potlačíte a to potlačení a tedy nepříjemnost té zprávy kterou emoce přinášela, je to, co je negativní, to co nám vadí. Takže z pohledu jógy nejsme zodpovědní za emoce, které vznikají, i když ono to tak stoprocentně pravda není. Ale jsme plně zodpovědní za to, co s nimi uděláme – vyjádříme, nevyjádříme, potlačíme, nepotlačíme, přijmeme zprávu, nepřijmeme, atd. to už je plně v naší moci.

Velice často s emocemi pracujeme tak že vlastně jakoby se propojujeme s určitými situacemi, s lidmi a máme pocit, že tou příčinou je něco, co je mimo nás. Tomu se oficiálně říká mechanismus projekce. To je to, že přenášíme jakoby zodpovědnost za tu emoci na toho šéfa, on vás rozčílil, proto mám vztek, proto se hněvám. Je to něco co přichází za námi, a my projektujeme svoji radost, smutek, hněv, vztek, prostě všechny možné emoce, na to, co bylo impulzem k tomu, aby z nás emoce vystoupila, aby vznikla. Takže přenášíme tu odpovědnost na tu druhou stranu. To je jeden způsob.

Druhý způsob je, že s emocemi pracujeme. A jeden takový princip, rovněž podle duchovního vývoje je něco, čemu říkáme sebeklam. Všimněte si toho, že velmi často, když je nám něco řečeno, tak se nás to nějakým způsobem dotýká, vzniká nějaká emoce. A my místo toho abychom se zamysleli, proč se mě to dotýká, proč je mi to líto, proč mě to štve, tak si vytvoříme takový sebeklam, kde si řekneme: „No, jo, ten vůbec neví, o čem mluví, on je úplně blbý, a to se mě netýká, to se týká někoho jiného, já jsem v pořádku“.

Prostě my se vyhneme jakoby té konfrontaci s tou zprávou, která nám vznikla, kterou nám vlastně ta emoce přináší. Zamezíme si zjistit to, co ta emoce má způsobit. A emoce je určitá zpráva, říkejme tomu emoční obsah. A na nás je, abychom v momentě, kdy ta emoce vznikne, abychom si to uvědomili:  Pozor, emoce přichází, to je, ještě chvíle kdy máme možnost s tím nějak pracovat.

Ale když necháme tu emoci naběhnout do maxima, tak už s tím nic neuděláme. To už je situace, kdy ta emoce je pánem a nám se rozpůlí ty jednotlivé části toho mozku a my se začneme chovat opravdu jak zvířátka, agresivně, něco se nás dotklo, tak to tomu ještě vpálíme: „Taky nejsi svatý“. Prostě nepřijmeme zprávu, nedostaneme se k tomu emočnímu obsahu a vlastně ten účel té emoce není naplněn.

Další, řekněme špatný způsob jak pracovat s emocemi, a to se bohužel děje mezi adepty jógy docela často, je ten, že své emoce potlačujeme. Zvláště ty, které považujeme za špatné, negativní. Tak tedy než nás něco rozčílí tak si řekneme: Nebudu se vztekat“. Ale neumíme tu emoci jaksi rozpustit, ale potlačíme ji.

Emoce jak podle definice psychologické, tak podle definice jógové je doprovázena fyziologickými změnami. O co jde. Jednak je to přepnutí do životního fungování, kde hlavním dominantním nervovým systémem je sympatikus. To znamená jakýsi přechod režimu ohrožujícího, kdy dojde k prokrvení svalů. To jsou prastaré reakce, kdy vždycky taková situace znamená, jak víme buď útok, nebo útěk. A ten organismus se na to připraví, začneme jinak dýchat, vzroste krevní tlak, změní se srdeční činnost, zrychlí se náš dech. Prostě se připravíme na tuto starou reakci.

A jestliže ta reakce nenastane, což v civilizovaném světě většinou nenásleduje, prostě nemůžeme tomu šéfovi dát pár facek, nebo vzít tzv. nohy na ramena a fyzicky utéci. Maximálně můžeme symbolicky utéci od toho problému, dělat že není apod. Tak tenhle ten režim ohrožení tedy ty fyziologické změny přetrvávají déle než by bylo nutné.

Samozřejmě, že jsou faktory, které nás budou pomaličku vracet do režimu běžného, který by měl být řízen parasympatickým nervstvem. Ale jde to pomalu. Jestliže mezi tím přijde další stresová situace doprovázená nějakou emocí tak vlastně ten organismus přetrvává potom dlouhodobě v tom režimu nouzovém. Tedy zdaleka pro něj není optimální.

Když se podíváme na jógové techniky, ať je to pránájáma, ať jsou to ásany, ať jsou to krije, prostě cokoliv, tak můžeme říci, že jsou to techniky, které většinou aktivují právě ten parasympatický systém. To znamená, že ony samy nás jakoby vracejí do toho optimálního režimu fungování organismu. Jsou to techniky, které snižují srdeční tep, které ovlivňují náš dech ve smyslu vyváženosti, pomalosti, klidného, plynulého dechu.

Jsou to techniky, které vedou k poklesu kortizolu, tedy hormonu který je spojen právě s tím nouzovým režimem fungování našeho organismu.

Jsou to techniky, které naopak aktivují vznik nebo vývoj dalších hormonů, které jsou výsledkem činnosti některých částí našeho mozku jako je hypofýza a to jsou hormony typu oxytocin, prolaktin tzv. hormony štěstí.

Většina jógových technik, aktivují sympatikus cíleně určitým způsobem. Ale většina jógových technik sama o sobě už bude fungovat tak, že nás bude vracet z toho nouzového režimu do toho režimu, který je pro ten organismus optimální.

Bude vyrovnávat to, co my tou nesprávnou prací s emocemi vytváříme, děláme špatně. Místo potlačení svých emocí bude to vyrovnávat. To je pro nás velmi pozitivní zpráva. Jóga nás může naučit s těmi emocemi dobře spolupracovat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Filozofie jógy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.