Sanskr je jeden z nejstarších jazyků lidstva. Je to zvláštní jazyk, jelikož ukazuje spíš příčinu než důsledky.
V našem životě může mít jedna jediní příčina několik odlišných důsledků, proto má sanskrt mnoho odlišných významů. Například sanskrtské slovo „karma“ znamení „osobnost, charakter, čin, skutek, osud“. Neboť stejná příčina, která vtiskne člověku jeho charakter, tak způsobí jeho skutky a ty se pak k němu vrátí zpět a jsou jeho osudem.
Sanskrtské slovo „karma“ vyjadřuje hlubokou pravdu, že naše skutky vytváří náš osud. Proto je osud vždy věrným odrazem nás samých.
Člověk je na zemi na nejvyšší úrovni vývoje. Máme vyvinutý mozek, schopnost myslet a domluvit se formou řeči. Ale k porozumění člověku nestačí jen poslouchat. Jazyk je meč s dvojím ostřím. Na jedné straně slouží k pravdě, na druhé straně slouží ke lži. Co člověk říká, může být pravda, ale i lež. Zkouška charakteru spočívá vždy ve skutku. Mluvit bez činu je prázdné. Na druhou stranu činy nepotřebují slova, aby odkryly charakter člověka.
Člověk je schopný přemýšlet sám o sobě, o svých vlastnostech, poznat a pochopit svůj charakter a být soudcem sebe sama. Tato schopnost mu umožňuje stát se pánem sebe samého a získat vládu nad svým osudem.
Člověk může pozorovat sám sebe, svůj život a životy ostatní lidí. Tím může srovnávat sám sebe a ostatní lidi ve vztahu k osudu a tím zjistit překvapivé zákonitosti, že lidé, kteří jsou si podobní, mají podobné osudy a že existuje tajemství neviditelných vazeb a propojení. Tuto pravdu moudří lidé Východu nazývají zákonem karmy. Prostě, jaký má člověk charakter, takový má osud.
Hnací síla osudu je člověk sám a pokud chce změnit svůj osud,musí nejdříve změnit svůj charakter.
Člověk, který je otrokem své nízké povahy, svého instinktu, bude také otrokem svého osudu. Pokud člověk pochopí tajemnou sílu svého osudu, jeho cesta ke svobodě se otevře.
Ignorantský omezený člověk, jehož životní náplní je jen uspokojení svých pudů a je sobecký ve svém myšlení a chování, takový člověk odpuzuje od sebe lidi a tak sám sebe izoluje. Jeho osud se pak k němu chová naprosto stejně. Sobeckostí kterou vyzařuje, si naplňuje kolem sebe atmosféru energiemi, které mu přináší bolest a utrpení. Jeho trápení ho pak tak dlouho sužuje, dokud ho jeho vlastní pud sebezáchovy nepřinutí hledat úlevu a svobodu od svého utrpení. V tomto stádiu bohužel dělají lidé chybu tím, že skoro vždy hledají svobodu všude možně, jen ne na tom jediném místě, kde ji opravdu mohou nalézt – sami v sobě. Místo toho si stěžují na okolnosti a snaží se je změnit. Výsledkem je neúspěch a díky špatně nasměrovanému úsilí se znovu stávají oběti nového utrpení a bolesti.
Je důležité nejdříve změnit sami sebe, aby se mohl změnit svět kolem nás. Dokud se snažíme změnit svět, aniž bychom změnili sami sebe, veškerá snaha je marná.
Nicméně utrpení probouzí nejen naši touhu po svobodě, ale také soucit vůči ostatním. Vlastní zkušeností zjistíme, co utrpení vlastně je, a tak se naučíme porozumět utrpení druhých. Tímto způsobem se rodí porozumění. A to je první krok směrem k nesobeckosti.