Anabhúti

Anabhúti je zkušeností bezprostředního, intuitivního poznání. Podle védánty je toto poznání bez počátku i bez konce, všudypřítomné, ale je zahaleno nevědomostí (avidja). Poznáním vesmírného řádu (dharma) se tato nevědomost ruší a objevuje se absolutno (brahman).

Toto poznání se nechápe rozumem nebo logikou. Objektivní poznání átmana je nemožné. Jak praví posvátné texty, je neviděný, ale vidoucí. Je neslyšený, ale slyšící. Je nevnímaný, ale vnímající. Je nepoznaný, ale poznávající.

Skutečné poznání se nazývá anabhúti a je intuitivním uchopením pravdy. Přichází po dlouhé přípravě, osvojením si přístupů sebezkoumání.

Védánta říká, že anabhúti je všudypřítomná, stále trvající, ale halí ho nevědomost (avidja), proto si ho nejsme vědomi. Člověk, který přistupuje k anabhúti, již odhodil hledání ve vnějším světě a obrátil svou pozornost do sebe. Začal hledat toho, kdo je v něm samém pozorovatelem. Shledává, že to není jeho tělo, jeho emoce, jeho mysl. To vše lze učinit i předmětem pozorování. Proto zde musí být někdo další, kdo dokáže být svědkem, bodem, odkud se pozoruje. Technika sebezkoumání, která člověka vede až na konec, k poznání, se nazývá átmavičára. Tak člověk v sobě objevuje božskou podstatu, kterou védánta nazývá átman.

Átman v každém z nás existuje od zrození, takže dojít poznání není ničím jiným než stáváním se, neboli bytím. Poznávám, tedy jsem. Toto poznání je trvalé, neměnné a nelze ho již ztratit, jakmile ho člověk jednou dosáhl.

Příspěvek byl publikován v rubrice Filozofie jógy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.